středa 20. února 2019

Půl roku turisticou. Ze Záhřebu

No jo, už je to půl roku.

A pořád je to veliká láska.



Někdy před dvěma měsíci jsem si uvědomila, že mám s Bosnou zatím nejdelší vztah. Můžete se tomu smát, já místo toho už poměrně dlouho chápu ty lidi, co se vdávají a žení za mosty, lesy, budovy a lokomotivy. Když ti to nejde s lidskou bytostí, nestyď se to vykřičet nahlas na ty nádherný kopce kolem tvého domu.

Od posledního článku se toho poměrně dost změnilo. Přestěhovala jsem se do samého centra Sarajeva. Adoptovala všeobecnou bosenskou logiku, začala se házet víc do klidu, kdykoliv se mi začal v důsledku aplikace všeobecné bosenské logiky zase totálně hroutit můj osobní systém (tzn. dodržování termínů, chození včas, zvedání telefonů. Ano, byla jsem VYSOCE POCTIVÝ A PROTIVNÝ ČLOVĚK, KTERÝ SI PÍŠE VĚCI DO DIÁŘE A SNAŽÍ SE JE PLNIT. No fuj) no ale hlavně jsem poměrně pokročila v jazyce. Velkým zlomem pro mě byla zkouška ohněm v Záhřebu. Jela jsem domů na Vánoce, do svého facebookového deníčku jsem si zapsala:


pátek 12. října 2018

Jak jsme s Karolínou nešly na Trebević

Když přilétáte do Sarajeva, vidíte nekonečně zvlněnou krajinu kopců a vrcholů. Je to dechberoucí nádhera. Snažíte se na tu krásu myslet stále, hlavně teda v momentech, kdy šlapete ty strašný kopce domů s taškami plnými nákupu. Přesvědčujete se, jak budete mít jednou božské nohy a nenávidíte se za ta cigára ke kafi.
Nikdy jsem (ač češka turistica) nepatřila mezi tu konkrétní skupinu putujících Čechů, kteří prostě nadevše milujou panoramata cizích zemí, lezou po všech těch horách sami, aby ušetřili za průvodce, svačí řízky s pivem a následně umírají, protože vlastně vůbec neví, jak se po horách chodí. Moje ideální dovolená je poznávání lidí a kultur, společnosti, zvyků, místního jídla a alkoholu. Mám ale řadu přátel, kteří si nedokážou na dovolené odpustit zdolání aspoň jednoho, ideálně toho nejvyššího kopce, a vytrvale vás kopou na túru i přesto, že za sebou společně máte večer vypití dvou Tuzemáků na multikulturní večeři u dvou tureckých spolužáků (my jsme odcházely skoro střízlivé, o ostatních se to říci nedá, měly bychom se stydět, ale připustily jsme, že jsme spíš pyšný).


No tak jsme šly. Místo, abychom ispod Trebevića sanjali sne. V baťohu vodu, bundu, šálu, jablko a speciální polské sušené švestky v čokoládě, které jsem dostala na erasmáckém večírku šérování tradičních jídel od polského spolužáka. Dal mi je jako výraz zármutku nad zahraniční politikou své země poté, co jsem mu opilá řekla, že k našemu československému stolečku nesmí, protože se na nás vykašlali v 38. a okupovali nás v 68. (buduji si mezinárodní věhlas ve zneužívání stereotypů k získávání jídla a alkoholu zdarma, vyzkoušejte i vy).

neděle 7. října 2018

Stávám se sarajevskou kavárnou

Jakkoliv se mi to zdálo nepředstavitelné, i v nejlepší zemi světa může být člověk obrazně sražen podzimní depresí do hromady tlejícího listí v parku, kde si už dávno nehrají děti ani psi a ve kterém je jen jeden Jírovec. A dávno už neplodí kaštany. A ten člověk má na sobě jen tenkou bundu, kousavý svetr a zapomněl si doma jelení lůj. A má kocovinu. Takový já mám podzimy.


Zdravím z tohoto příjemného obrazného stavu!

pátek 14. září 2018

A VY JSTE KDO?

Je to už nekolik měsíců, co jsem coby dělník zábavního průmyslu musela podat ruku Václavu Klausovi staršímu. Jedním z mých zrojů příjmů byl totiž v Praze jazzový klub, kde jsem působila jako tzv. vstupařka. Náplní mé práce bylo usazovat příchozí hosty, vyřizovat rezervace, přátelsky kývat hlavou na obvyklé jazzmany a hádat se s umanutými lidmi, kteří si zplatili na stání a pak sháněli židle. Ukázková konverzace s umanutými lidmi vypadá asi takto.


Majda - Dobrý den, máme vstupenky na stání a sezení.
Příchozí umautý člověk - Co to znamená?
M - Jedna je na stání a jedna na sezení (tato ukázková konverzace pochází z dob, kdy jsem již ztratila naděje v existenci obecného rozumu)
PUČ - A jakej je v tom rozdíl?
M - Cenový.
PUČ - A když si koupim na stání, kde budu moci stát?
M - Kde je místo a odkud dobře uvidíte.
PUČ - A sednout si nemůžu teda? Ani na bar?
M - Na baru dnes nemáme stoličky.
PUČ - A nemohli byste teda nějaký přinýst?
M - Bohužel, nejsou tam z prostorových důvodů. Očekáváme dnes mnoho hostů.
PUČ - No, tak mi to dejte na stání.
(PUČ platí a odchází si pro pivo. Přichází na scénu znovu po několika minutách, již s pivem.)
PUČ - (Ukazuje do útrob klubu) tam nikdo nesedí, nemohl bych si tam sednout?
M - Mohl, máme tam ale zvýšené vstupné, jak jsem již říkala, je to vstupné na sezení.
PUČ - Můžu si tam sednout a počkat, než přijde někdo, kdo si to zaplatí a pokud nikdo nepřijde, tak tam počkat do konce koncertu?
M - Bohužel, stoly musejí být připraveny pro hosty, kteří si zaplatí vstupné na sezení.
PUČ - (Nevěřícně, s kulišáckým úsměvem, o kterém je přesvědčen, že zabere) jakože bych to tam ušpinil, jo (mrká)?
M - (profesionálně, ale přísně) jo.


Ale zpět ke Klausovi.

čtvrtek 13. září 2018

Dobro došli!


Tak mám konečně povolení k pobytu. Imigrační úřad v Sarajevu je místo, kde umřela další část mého vnitřního dítěte. Je to obrovský skleněný kvádr, který koresponduje s počasím, stejně jako nálada imigračních úředníků, tu ale ovlivňuje mnohem více faktorů, jako třeba neměnná skutečnost, že svět je odporné místo a je proto potřeba mračit se na všechny nejen češke turistice. Takže zatímco budova službe za poslove sa strancima se může v některých letních dnech tvářit přátelsky, její obsah je jedno velké, hořké zklamání. Navíc je to na letišti, kam můžete jet buďto taxíkem za čtyři stovky, 40 minut tramvají a pak půl hodiny pěšky, nebo autobusem, o kterém ale nikdo neví, kdy jede.
Abych ale nebyla nefér, když jsem se s imigračním setkala poprvé, narazila jsem na milého pána, který ode mě převzal všech 1000 dokumentů, které potřebuji k získání takzvané Bílé karty (která mi dovoluje pobýt na území země 90 dnů). Milý pán mi pochválil občanství, zavzpomínal na svá mladá jugoléta, kdy se s kamarády veselili na moři s Čechoslovenkami (pozn.: identické příběhy veselic s Češkami a Slovenkami na moři ještě přijdou). Když si uvědomil, že Bílou kartou to pro mě nekončí, protože plánuji v Bosně zůstat déle, než 90 dnů, bolestivě se usmál.

středa 12. září 2018

Jak to všechno začalo

"Jsou tam toulaví psi," varovala mě s hrůzou v očích loni v září máma, když jsem jí oznámila, že jedu se svou kámoškou Jelenou do Bosny.
I já se hloupě zápaďácky obávala. Bosna. Země, o které jsem slýchala jako dítě z televize. Představovala jsem si divokost a zoufalství, chudobu a nebezpečí, nemoci a hlad.


A ona je to normální země!


Tři dny v Sarajevu, v desátém patře paneláku, s výhledem na Trebević a ve společnosti sirnice a sarajevského piva stačily k tomu, abych se zamilovala. Následující rok jsem v Praze zabíjela blbý nálady myšlenkami na tohle místo. Vzpomínka na Bosnu ve mně vzbuzovala daleko silnější pocit štěstí, než bramborový salát, nakládaný okurky, studená plzeň a bramboráky se zelim, pozorování koťat na zahradě a takový ten slastný pocit, když si po dlouhém dni v práci sedneš doma ke kafi a sundáš si podprsenku.


A tak jsem si koncem loňského září slíbila, že přijedu znovu. Aby to bylo doopravdy, slíbila jsem to i Praze. "Praho, my jsme kamarádky nikdy nebyly. Kopala jsi mě pod pás každý den. Zavírala jsi mi ulice, rušila jsi mi tramvajové linky, nechala jsi mě cestovat půl roku do školy přes Nové Butovice. Pojďme si slíbit, že ten rok tady spolu zvládneme. Já pak odjedu pryč a budeme mít obě pokoj."

A Praha souhlasila.

Uplynul rok a Praha mi začala připomínat, že již brzy vyprší naše smlouva. Začala mi znepříjemňovat cesty do školy i do práce, smažila mě ve svých vroucích ulicích, zvyšovala mi nájem a rozkopala mi Vinohradskou.
Řekla jsem si DOST.


A tak žiju v Bosně.
Studuji, pracuji, dobrovolničím a žiju jugošskej život s kávou v ruce a s výhodou pozice češke turistice. A po sto letech je mi krásně. Je mi tak krásně, že jsem se rozhodla obtěžovat tím všechny okolo. Díky, že to chceš.